UUID a výkon rozsáhlých aplikací

Když se velikost databáze rozroste nad řádově miliony řádků, je vhodné začít řešit škálování aplikace a databázi rozdělit na více fyzických serverů.

Největší problém rozdělení databáze na více částí je její následná synchronizace, pokud si uživatel vyžádá konkrétní data.

Proč používat UUID a jaké má výhody proti autoincrementu

Dejme tomu, že máte tabulku článků article, ale protože máte obrovský web, tak článků existují vyšší desítky milionů a musíte je fyzicky rozdělit na více strojů.

Pokud bychom používali jako id (primární klíč) obyčejný integer s nastavením jako autoincrement, velmi rychle zjistíme, že při decentralizovaném vytváření záznamů na různých strojích a následné synchronizaci dochází ke kolizím v ID a musíme pak záznamy složitě přečíslovat. Pokud navíc řešíme mnoho relací na další tabulky, může jít o velmi složitou režii, ve které je snadné chybovat.

Místo číselného identifikátoru proto můžeme vygenerovat tzv. UUID, což je textový řetězec, který vzniká složitým algoritmem, jež zaručuje, že bude unikátní, i když se vygeneruje nezávisle na více strojích.

Výhody:

• Pokud máte více nezávislých databází, které následně synchronizujete, použití UUID znamená, že jedno ID je unikátní ve všech databázích, nejen v té, kde se zrovna nacházíte a kam se vygenerovalo. Při sloučení do jednoho clusteru nevznikají konflikty.
• Můžete znát svůj primární klíč před samotným vložením záznamu do databáze. Snižuje to počet SQL dotazů, zjednodušuje transakční logiku a můžete ho snadno použít jako cizí klíč ještě předtím, než kolekce záznamů existuje.
• UUID nezveřejňuje informace o počtu dat a návaznostech a je bezpečnější pro použití v URL. Pokud například zjistím, že jsem uživatel 19010018, jde snadno uhodnout, že existuje i uživatel 19010017 a další. Útočit se dá tzv. Vektorovým útokem.

Generování nového UUID

UUID můžeme získat buď jednoduše SQL dotazem SELECT UUID();, což ale zvyšuje počet dotazů do databáze a přijdeme o možnost si data nejdřív hromadně připravit v aplikační logice a pak je najednou zapsat.

Jako dobré řešení se mi proto zamlouvá použití balíku ramsey/uuid, který získáte Composerem. Samotné UUID má několik verzí a balík zvládne hravě vygenerovat všechny druhy podle potřeby.

Použití je pak snadné:

require 'vendor/autoload.php';

use Ramsey\Uuid\Uuid;

// Vygeneruje verzi 1 (time-based) UUID objekt
$uuid1 = Uuid::uuid1();
echo $uuid1->toString() . "\n"; // e4eaaaf2-d142-11e1-b3e4-080027620cdd

// Vygeneruje verzi 3 (name-based a hashováno jako MD5) UUID objekt
$uuid3 = Uuid::uuid3(Uuid::NAMESPACE_DNS, 'php.net');
echo $uuid3->toString() . "\n"; // 11a38b9a-b3da-360f-9353-a5a725514269

// Vygeneruje verzi 4 (náhodně) UUID objekt
$uuid4 = Uuid::uuid4();
echo $uuid4->toString() . "\n"; // 25769c6c-d34d-4bfe-ba98-e0ee856f3e7a

// Vygeneruje verzi 5 (name-based a hashováno jako SHA1) UUID objekt
$uuid5 = Uuid::uuid5(Uuid::NAMESPACE_DNS, 'php.net');
echo $uuid5->toString() . "\n"; // c4a760a8-dbcf-5254-a0d9-6a4474bd1b62

Pokud používáte Doctrine, existuje rozšíření ramsey/uuid-doctrine, které ID vygeneruje přímo jako datový typ.

Fyzické uložení do databáze

Při prvních pokusech jsem jako primární klíč (ID) používal varchar(36), ale není to vůbec dobrý nápad.

Vysvětlení vnitřní logiky:

MySql databáze (a i mnohé další) neumí varchar, char ani jiné datové typy vyjadřující řetězec použít jako primární klíč efektivně. V některých databázích existuje datový typ GUID, který je na ukládání UUID přímo vytvořen. Pokud tento typ použít nemůžete, existuje vhodná náhrada ve formě binary(16).

Při fyzickém zkoumání databáze se pak ID reprezentuje v HEX formátu (protože binární formát nelze zobrazit), místo hezkého ID 726c67c4-e5eb-4a4c-8fcc-031da5d6f3c6 pak uvidíte jen 726C67C4E5EB4A4C8FCC031DA5D6F3C6, což v INSERT dotazu vypadá třeba jako '?kYߟKg2c;'.

Převod původních dat z varchar(36) na binary(16)

Předpokládám, že nově nastavené ID v databázi reprezentujete (nebo plánujete reprezentovat) jako:

`id` binary(16) NOT NULL

Pouhá změna datového typu však nefunguje, tedy něco jako:

SET FOREIGN_KEY_CHECKS=0;

ALTER TABLE article CHANGE id id BINARY(16) NOT NULL

SET FOREIGN_KEY_CHECKS=1;

Důvody jsou v podstatě dva:

• Primární klíč i relace na něj musí mít stejný datový typ. Je proto potřeba změnit jak datový typ pro ID článku, tak například v relační tabulce, co páruje články s autory.
• Binární formát obsahuje něco trochu jiného, než byl původní řetězec. Je potřeba použít konverzní funkci.

Jediné správné řešení je proto data zálohovat (to byste ale měli udělat před každou migrací tak jako tak), připravit si prázdnou databázi s funkčními relacemi a data tam přes migrace znovu vložit.

Pokud jste předtím UUID generovali podivně, je lepší zvolit nějakou sekvenční metodu, jak UUID získat a všechny záznamy přečíslovat. Důvod je ten, že sekvenční rozložení umožňuje lepší řazení hodnot a vytvoření btree, díky čemuž je výkon totožný téměř jako bigint.

Pokud znáte lepší způsob, jak převést existující databázi z UUID ukládané jako varchar na binary formát bez nutnosti vymýšlet složité migrace a se zachováním cizích klíčů, budu moc rád za zpětnou vazbu.

Jan Barášek   Více o autorovi

Autor článku pracuje jako seniorní vývojář a software architekt v Praze. Navrhuje a spravuje velké webové aplikace, které znáte a používáte. Od roku 2009 nabral bohaté zkušenosti, které tímto webem předává dál.

Rád vám pomůžu:

KontaktSpolupráce